VYHLEDÁVÁNÍ

prohledat stránky a aktuality:

OBLASTNÍ SPOLEK

Chcete-li vyhledat Váš místně příslušný oblastní spolek ČČK, zadejte PSČ Vašeho bydliště:

Seriál Novin Červeného kříže: Mezinárodní hnutí ČK&ČP

I.

V seriálu Novin ČK v letošním roce se budeme věnovat Mezinárodnímu hnutí Červeného kříže a Červeného půlměsíce, jehož je Český červený kříž součástí. Mezinárodní hnutí ČK&ČP je největší humanitární organizací na světě a jeho úkolem je – v souladu s principem humanity – všemi prostředky na národní i mezinárodní úrovni bez jakékoli diskriminace předcházet a zmírňovat lidské utrpení, chránit život, zdraví a důstojnost lidské bytosti, podporovat porozumění, spolupráci a mírové soužití mezi všemi lidmi..

V díle, který právě čtete, popíšeme strukturu Mezinárodního hnutí ČK&ČP.

Především k samotnému názvu naší mezinárodní organizace – do r. 1986 se užíval (jako jediný) název Mezinárodní Červený kříž, od uvedeného roku se z rozhodnutí XXV. Mezinárodní konference ČK&ČP užívají souběžně názvy dva, přičemž upřednostňovaným je název více vystihující podstatu – totiž Mezinárodní hnutí Červeného kříže a Červeného půlměsíce – dále hovořme jen o Hnutí. Již na tomto místě uveďme, že připuštění dalších symbolů k identifikaci složek našeho Hnutí, schválené v Ženevě Diplomatickou konferencí 8.12.2005, neznamená změnu názvu Hnutí.

Zakládající složkou Hnutí je Mezinárodní výbor Červeného kříže (MVČK), jakožto apolitická, neutrální a nezávislá instituce, založen v Ženevě r. 1863 z iniciativy Henri Dunanta a původně nazýván Mezinárodní výbor pro pomoc raněným.

Další složkou jsou Národní společnosti Červeného kříže nebo Červeného půlměsíce (původně nazývané národní výbory), vznikající od r. 1863 v jednotlivých zemích světa jakožto pomocné – avšak nezávislé – organizace vlád. K jejich vzniku a získání mezinárodněprávního statusu národní společnosti – tedy přijetí do Hnutí – je třeba akt uznání ze strany MVČK (podmínky pro uznání zmíníme v dalších dílech). V současnosti existuje celkem 190 uznaných národních společností, z nichž 155 užívá znaku a názvu Červeného kříže, 34 Červeného půlměsíce, od r. 2006 je národní společností Hnutí ČK&ČP také izraelská společnost Davidovy hvězdy (MDA, jejím znakem izraelské MDA je červená Davidova hvězda vložená do červeného krystalu). Název celého hnutí se přijetím MDA nezměnil.

Historicky poslední vzniklou složkou Hnutí je Mezinárodní federace společností ČK&ČP, založená z iniciativy Henry P. Davisona v r. 1919 pod názvem Liga společností Červeného kříže,  jakožto sdružení národních společností ČK a ČP. V letech 1919-1922 sídlila v Ženevě, 1922-1939 v Paříži a od r. 1939 sídlí opět v Ženevě.

Hnutí tedy tvoří složitý organizmus. Úkoly a kompetence jednotlivých složek určují jednak Stanovy Mezinárodní hutí ČK&ČP a stanovy jeho jednotlivých složek – Stanovy MVČK, Stanovy MF ČK&ČP, Stanovy každé národní společnosti a v neposlední řadě i 7 základních principů ČK&ČP.

Celkem mají všechny složky Hnutí ČK&ČP národní společnosti 96 milionů členů a dobrovolníků a 460 tisíc zaměstnanců.

V dalších dílech si všimneme jednak úkolů a postavení jednotlivých složek i struktury jejich řídících orgánů.


II.

Mezinárodní výbor Červeného kříže

Mezinárodní výbor Červeného kříže (MVČK) je – jak jsme zmínili v minulém díle – zakládající složkou Hnutí. Vzniku MVČK předcházela památná bitva u Solferina (1859), jejímž bojištěm projížděl Švýcar Henri Dunant. Pohled na bojiště poseté čtyřiceti desítkami tisíc raněných a umírajících bez efektivní pomoci jej vedl k dvěma zásadním a spolu úzce propojeným návrhům – na založení pomocné organizace a na zakotvení zásad přípustného vedení válek systémem mezinárodních smluv. Po návratu do Ženevy zahajuje spolu s velkým úsilím neúnavnou kampaň za realizaci oněch návrhů formulovaných ve známé knize Vzpomínka na Solferino (1862) – navštěvuje panovníky, předsedy vlád, vojenské činitele, ale také ty, kdy by byli ochotni dát se do služeb realizace této myšlenky. 9. února 1863 přednese své návrhy v Ženevské společnosti pro veřejné blaho a 17. února se poprvé schází tzv. Výbor pěti – Dr. Louis Appia, gen. Guillaume-Henri Dufour, Henri Dunant, Dr. Theodore Maunoir a Gustave Moynier – zakládají Mezinárodní výbor pro pomoc raněným vojákům jako stálou, nezávislou a mezinárodní instituci. Tou se však výbor skutečně stává až po několika měsících pokračování již zmíněné kampaně – v říjnu 1863 se v Ženevě schází Mezinárodní konference – účastní se 16 vlád a 4 soukromé organizace. V 10 rezolucích přijatých 29.října se rodí Mezinárodní hnutí Červeného kříže, formulují se zásady první Ženevské úmluvy, vyzývají k ustavovaní národních výborů (národních společností ČK), stanovují pro činnost ve prospěch raněných rozeznávací znak – červený kříž na bílém poli – obrácenou vlajku Švýcarska, a to jako projev díků zemi, jejíž vláda pochopila význam Dunantových idejí a spolu s MVČK svolala na rok 1864 diplomatickou konferenci k přijetí Úmluvy o zlepšení osudu raněných vojáků v poli. Tak se završila realizace zprvu až idealisticky vyhlížejících idejí – zrodil se Mezinárodní Červený kříž tvořený MVČK a jednotlivými národními společnostmi a byla přijata první mnohostranná úmluva humanizující válku. MVČK tak dosáhl postavení, které trvá dodnes.

Čím tedy MVČK je? Kupodivu to není tak snadné říci. Je institucí, na kterou mezinárodní společenství (státy) přeneslo významné úkoly při ochraně obětí válek a vnitřních nepokojů, její postavení je dáno normami mezinárodního práva a Statutem MVČK (obojí je projevem souhlasné vůle států). Má mezinárodněprávní subjektivitu (může přímo navazovat vztahy se státy, do činností jejích orgánů nemůže nikdo zvenčí zasahovat – nelze tedy MVČK řadit mezi nevládní organizace, ale ani mezi organizace mezivládní.

MVČK můžeme charakterizovat jako neutrální, apolitickou a nezávislou instituci sui generis (svého druhu), vytvořenou ke zcela specifickému účelu – chránit oběti ozbrojených konfliktů a vnitřních nepokojů (politické bouře, rozsáhlé stávky doprovázené zatýkáním apod. a poskytovat jim pomoc, působit jako neutrální zprostředkovatel v humanitárních otázkách (např. výměny zajatců), dohlížet na dodržování humanitárních norem a šířit znalost humanitárních principů a mezinárodního humanitárního práva. Při všech svých činnostech má MVČK tzv. právo iniciativy – jeho činnost nemůže být odmítnuta z titulu vměšování do konfliktu či vnitřních záležitostí daného státu. V rámci Hnutí ČK&ČP má MVČK významnou roli – jako jediný uznává Národní společnosti a koordinuje pomoc poskytovanou Hnutím na všech územích zasažených válkou či situací vnitřních nepokojů.

V oblasti pomoci obětem ozbrojených konfliktů MVČK jednak organizuje pomocné zásilky humanitárního či zdravotnického charakteru, pečuje o vnitřně přesídlené osoby, osoby zbavené svobody, poskytuje také např. osivo a zemědělské náčiní, provozuje přes 800 zdravotnických zařízení v oblastech zasažených konflikty (ročně ošetří asi 15 mil. osob) či pokonfliktiních (zde připomeňme jeho protetická centra (ročně tak umožní žít běžný život asi 50 tisícům osob), ale i sanitární týmy budující rozvody pitné vody – pro téměř 30 milionů lidí). Významnou složkou jeho pomoci obětem konfliktů či jiných katastrof je shromažďování zpráv o nezvěstných a pátrání po nich, předávání rodinných zpráv mezi, slučování rozdělených rodin či poskytování nouzových cestovních dokladů (ročně je předáno kolem 1,5 milionu zpráv, vypátráno přes 6 tisíc osob a sjednoceno 3 tisíce rodin, náhradní cestovní doklad ročně obdrží asi 10 tisíc lidí). Ústřední pátrací agentura MVČK metodicky řídí síť pátracích služeb jednotlivých národních společností.

Dohled nad dodržováním humanitárních norem a návštěvy osob zbavených svobody (váleční zajatci, internovaní civilisté, političtí vězní apod.) zachrání velké množství lidí před útrapami. Registrace těchto osob také brání jejich „nevysvětlitelným zmizením“ – ročne MVČK navštíví přes třičtvrtě milionu těchto osob v 2,5 tisíci věznicích a táborech, mezi něž patřila i tolik diskutovaná místa jako Irák, Blízký Východ či Quantanámo... Zjištění MVČK z těchto kontrol jsou důvěrná – MVČK se jednáním s příslušnými úřady snaží dosáhnout nápravy. Zpravidla je úspěšný, a proto zveřejnění nálezů je až naprosto krajní možností.

Všechny tyto činnosti by MVČK nemohl zajistit zcela sám a z jediného místa. Krom centrály v Ženevě provozuje síť tzv. delegací ve více než 80 zemích světa – zejména tam, kde jsou lidé postiženi konflikty či nepokoji. Celkem MVČK zaměstnává přes 13 tisíc pracovníků a navíc spolupracuje s jednotlivými národními společnostmi v místech svého působení.

Závěrem zmiňme nezastupitelnou roli MVČK při rozvoji mezinárodního humanitárního práva přípravou návrhů nových smluv – historicky jeho rozvoj započal r. 1864 první Ženevskou úmluvou. Dnes tento systém zahrnuje jako základní pramen čtyři nové Ženevské úmluvy z r.1949 a další tři dodatkové protokoly (1977, 2005) doplněné desítkami dalších smluv. Obtížnost jednání předcházejících přijetí těchto smluv Diplomatickou konferencí ilustruje fakt, že např. přijetí obou dodatkových protokolů z r.1977 předcházelo 12 let jednání…

MVČK má za sebou více než 150 let práce. Ne vždy mohl být plně úspěšný – připomeňme např. osudy civilistů během 2. světové války, kdy vinou krátkozraké politiky států, které před válkou odmítly jeho návrh IV. Ženevské úmluvy o ochraně civilních osob, nemohl MVČK účinněji zasáhnout.


III.

Národní společnosti Mezinárodního hnutí ČK&ČP

Národní společnosti jsou vitální silou Mezinárodního hnutí ČK&ČP působící na národní úrovni. Začaly být ustavovány – tehdy pod názvy národní výbory – po Mezinárodní konferenci konané r. 1863, na které se Hnutí zrodilo. Jen pro zajímavost uveďme, že Český červený kříž, za jehož předchůdce uznává Mezinárodní výbor ČK Vlastenecký pomocný spolek pro Království české (1868), lze díky tomu v časové posloupnosti vzniku národních společností řadit na pěkné 13. místo. V rakouské monarchii urychlila vznik společnosti Červeného kříže prusko-rakouská válka (1866). Teprve ona přiměla rakouskou vládu k přijetí I. Ženevské úmluvy. Rakousko se totiž do té doby (na rozdíl např. od Pruska či Francie) stavělo k myšlence ochrany obětí válek velmi rezervovaně…

Stanovy Hnutí definují národní společnosti jako základní jednotky Hnutí působící na národní úrovni, kde rozvíjejí humanitární aktivity ČK&ČP a jsou pomocnými organizacemi veřejné správy (vlád) při plnění jejích humanitárních úkolů. Řídí se Stanovami a Základními principy Hnutí, mezinárodním právem, svými Stanovami a právním řádem dané země, uchovávají si však v rozhodování nezávislost na veřejné moci.

Dle Stanov Hnutí se snaží národní společnosti předcházet všem formám lidského utrpení nebo je alespoň zmírňovat, uskutečňují zdravotně-sociální aktivity včetně výuky a prevence. Minimálně však musí být každá národní společnost schopna na celém území státu poskytovat humanitární služby v době války či přírodní katastrofy, šířit základní principy Hnutí a mezinárodní humanitární právo a provozovat pátrací službu (v praxi je činnost národní společností samozřejmě daleko širší, prapůvodně mělo být jejich zaměření velmi úzké –  připravovat zdravotnický personál a v době války poskytovat zdravotnické služby především raněným – již r.1869 na Mezinárodní konferenci ČK v Berlíně se však spektrum činnosti rozšířilo, aby potenciál personálu národních společností byl využit i v době míru). 

Každá národní společnost je na svém území autonomní – jiná národní společnost může na tomto území působit jen s výslovným souhlasem dané národní společnosti. Mezinárodní pomocné aktivity na cizím území jsou koordinovány Mezinárodním výborem ČK (jde-li o území zasažené válkou či jinými nepokoji) nebo Mezinárodní federací ČK&ČP. K tomu, aby jistá organizace obdržela uznání od MVČK – a tím de iure jako národní společnost vznikla – musí působit na území státu – signatáře Ženevských úmluv, krom záruky plnění Základních principů Hnutí, výše zmíněných minimálních úkolů a předložení svých Stanov také doložit, že bude vládou uznána jako národní společnost ve smyslu mezinárodního práva. Toto „vládní uznání“ odlišuje národní společnosti o typických nevládních organizací a je zárukou, že vláda bude respektovat mezinárodněprávní status této národní společnosti (a podpoří z něj vyplývající činnosti národní společnosti). Ono uznání může mít různou podobu – zpravidla jde o zákon (v případě ČČK jde o zákon č.126/1992 Sb., o ochraně znaku a názvu ČK a o ČSČK). Pokud jde o vnitrostátní právní status národních společností – národní společnosti jsou vždy sdruženími občanů, otevřenými bez rozdílu všem, kteří se rozhodli pomáhat potřebným (konkrétní název právní formy vyplývá z příslušného národního zákonodárství).


IV.

Mezinárodní federace společností ČK&ČP

Již v úvodním díle tohoto seriálu jsme zmínili, že Mezinárodní federace společností ČK&ČP je historicky poslední vzniklou složkou Hnutí. Založena byla z iniciativy předsedy Válečného výboru Amerického Červeného kříže v době 1. světové války Henry Pomeroy Davisona v r. 1919 pod názvem Liga společností Červeného kříže,  jakožto sdružení národních společností Mezinárodního hnutí ČK a ČP  sídlící nejprve v Ženevě, pak v Paříži (1922-1939) a od r. 1939 dosud opět v Ženevě. Krom sídla svého Sekretariátu změnila také několikrát svůj název – do r.1986 se nazývala Ligou společností Červeného kříže, v r. 1986 jej  – v  souvislosti se změnou Stanov Hnutí – doplnila o slova a Červeného půlměsíce, aby v r. 1991 přijala (snad definitivní) název Mezinárodní federace společností ČK&ČP, který se měnit nebude, ačkoli jedním z jejích 190 členů je i Společnost Davidovy hvězdy.

Jaké byly důvody vzniku Federace? Během 1. světové války značně narostla kapacita Národních společností a na mezinárodní scéně se z iniciativy prezidenta USA Woodrova Wilsona vytváří Společnost národů (po 2. světové válce dnešní Organizace spojených národů), první organizace tohoto druhu v lidské historii, která si do vínku dala snahu o vzájemnou pomoc, porozumění a mír mezi národy světa. Tyto dvě skutečnosti spolu s tím, že tehdy jediná mezinárodně působící složka Červeného kříže – totiž MVČK – zaměřuje své úkoly ve vztahu k národním společnostem především na dobu válečnou, přičemž právě nastalá doba mírová čelila obrovským výzvám – připomeňme jen pandemii španělské chřipky, tyfovou epidemii v Polsku, hladomor v Rusku a ubohý stav státní zdravotní politiky v poválečném světě, vedly právě ke vzniku jistého analoga ke Společnosti národů – na zdravotnické konferenci ve francouzském Cannes v dubnu 1919, která se zabývala mj. důsledky  světové války na zdravotní stav obyvatel a organizací zdravotní politiky, spatřil světlo světa návrh předložený Davisonem a podporovaný národními společnostmi vítězů světové války (Francie, Velká Británie, Itálie a Japonska). Návrh na vytvoření mezinárodní organizace sdružující národní společnosti zde byl odbornými kruhy pozitivně přijat a tak byla dne 5. května 1919 v Paříži Liga založena. Pro zajímavost uveďme, že vztah mezi Společností národů a Ligou ČK se promítl i do Paktu Společnosti národů, jehož článek 25 hovoří o podpoře členských států vzniku a působení národních společností ČK a vzájemné spolupráci na poli upevňování zdraví, prevenci nemocí a mírnění utrpení na celém světě.

Stejně jako tehdy Liga i dnešní Federace je především mezinárodně působící složkou Hnutí ČK&ČP – koordinuje a podporuje mírové programy všech 185 národních společností, včetně programů zaměřených na mladé lidi, podporuje vznik a rozvoj národních společností, prosazuje základní humanitární principy, dostupnost zdravotní péče a především odpovídá za koordinaci pomoci Hnutí jako celku poskytovanou v oblastech zasažených přírodními katastrofami, epidemiemi, hladomory, a to včetně připravenosti národních společností na tyto katastrofy. Na základě dohody s OSN je pověřena celosvětově poskytováním pomoci lidem bez přístřeší z míst přírodních katastrof. Její poslání je tedy stejné jako Mezinárodního výboru – totiž v duchu 7 Základních principů předcházet a zmirňovat lidské utrpení. Vzájemně se doplňují – MVČK „odpovídá“ za území stižená válkou či politickými nepokoji, MF ČK&ČP za ta „ostatní“. Ročně tak Federace poskytne pomoc více než 230 milionům obětí ve všech kontinentech. Od svého vzniku organizovala pomoc při neuvěřitelném počtu 1.800 velkých přírodních neštěstí – od tajfunů, povodní, zemětřesení, přes socioekonomické problémy, hladomory až po epidemie. Podobně jako MVČK i ona disponuje sítí delegátů (stálé delegace jsou v asi 60 zemích), kteří mohou přímo v terénu zjistit skutečnou potřebu pomoci a zaručit tak vysokou hospodárnost a účelnost mezinárodně vynaložených prostředků, předcházet tak duplicitám či naopak nedostatku určitých komodit i zbytečnému transportu běžného materiálu napříč zeměkoulí, jak jsme toho bohužel mnohdy svědky u jiných humanitárních organizací bez potřebné mezinárodní sítě.

Nejvyšším orgánem Mezinárodní federace je Valné shromáždění MF ČK&ČP  tvořené zástupci všech členských národních společností zasedající jednou za dva roky. Pro naši zemi je důležité, že jedno ze zasedání Valného shromáždění (tehdy pod názvem Rada guvernérů Ligy společností ČK) proběhlo v r. 1961 v Praze a na návrh ČSČK přijalo druhé z hesel Hnutí – totiž Humanitou k míru – Per humanitatem ad Pacem.

Krom agendy činností Federace a jejího rozpočtu toto shromáždění jednou za 4 roky volí Výkonnou radu a nejvyššího představitele Federace – prezidenta MF ČK&ČP. V čele Sekretariátu MF ČK&ČP stojí generální sekretář jmenovaný Valným shromážděním na návrh Výkonné rady.


V.

Orgány Mezinárodního hnutí Červeného kříže a Červeného půlměsíce I.

V tomto díle si všimneme vrcholných orgánů Mezinárodního hnutí ČK&ČP, a to Mezinárodní konference ČK&ČP, Rady delegátů ČK&ČP a Stálé komise ČK&ČP.

Mezinárodní konference (MK) Červeného kříže a Červeného půlměsíce (do r. 1986 nazývaná jen „Červeného kříže“) je nejvyšším orgánem Mezinárodního hnutí ČK&ČP. Je tvořena delegacemi Mezinárodního výboru ČK, jednotlivých národních společností, Mezinárodní federace ČK&ČP a ovšem i vládními delegacemi zemí – smluvních stran Ženevských úmluv. V tomto nejvyšším tělese se tedy setkávají zástupci Hnutí jako takového a oficiální delegace států. Tato skutečnost provází Hnutí již od jeho ustavující Mezinárodní konference v r. říjnu 1863. Právě z účasti států – dle Statutu Hnutí „vykonávajících tak svou odpovědnost z Ženevských úmluv a podporujících veškerou činnost Hnutí“ – na jednání konferencí vyplývá mandát, který je jednotlivým složkám Hnutí svěřen mezinárodním společenstvím (je definován ve Statutu Hnutí a plyne dále též z mezinárodního práva – humanitárního, uprchlického a práva lidských práv), projevuje se zde specifická povaha Hnutí ČK&ČP, jako asociace mající prvky mezivládních organizací (rozhodovací pravomoc států na konferencích či schvalování základních dokumentů – Statutu Hnutí, postavení MVČK i MF ČK&ČP též státy apod.), současně je však neutrální a na vládách nezávislé (což jsou typické prvky organizací nevládních).

Účast států je nezbytností pro to, aby např. návrhy nových mezinárodních smluv v oblasti MHP či ochrany práv člověka, předcházení či zmírňování následků globálních nebezpečí (epidemie infekčních nemocí [TBC, malárie či AIDS], přírodní či antropogenní katastrofy a mnohé další), válek a de facto veškeré podstatné aktivity složek Hnutí mohly být účinně realizovány, neboť bez „vtažení“ států do přípravy příslušných instrumentů by jejich realizace byla prakticky vyloučena – to už poznal H. Dunant v období předcházejícím ustavující konferenci. Je nutno zmínit, jak je zajištěno, že Hnutí si opravdu zachová svou nezávislost, neutralitu a nestrannost – zmíníme zde tři záruky: tou prvou je, že po dobu konference musí všechny delegace, tedy i vládní, zachovávat Základní principy ČK&ČP, jejichž slavnostní prezentací je každá konference zahajována – nemůže tedy být předložen žádný návrh, který by byl s nimi v rozporu. Druhou zárukou zákaz majorizace – každá rezoluce musí dosáhnout jednak předepsaného celkového kvóra (obvykle polovina z hlasujících plus jedna, v případech změn Statutu pak dvě třetiny z hlasujících), současně se však pro musí vyslovit alespoň jedna třetina ze všech složek Hnutí ČK&ČP i jedna třetina ze všech států – účastníků Ženevských úmluv. A konečně, pokud jde o status MVČK a MFČK&ČP, konference s ním vyslovuje souhlas, aniž by jej však mohla modifikovat.

Mezinárodní konference se schází jednou za čtyři roky (zpočátku nebyl tento interval vůbec definován) – nejsou-li vážné důvody pro interval jiný, na svém závěru se vždy usnáší o místě a datu konání konference následující. Stálá komise ČK&ČP může však ze závažných důvodů datum a místo konference změnit – z blízké minulosti uveďme např., že XXVI. MK měla původně proběhnout r. 1990 v Kolumbii, což však vzhledem k tamní situaci nebylo možné a proběhla tedy r. 1995 v Ženevě. Naopak XXIX. MK se konala v Ženevě v r. 2006 namísto 2007, a to kvůli nutné úpravě Statutu Hnutí v souvislosti s přijetím znaku červeného krystalu. Místa a roky konání všech mezinárodních konferencí najde čtenář např. v publikaci J. Švejnohy Červený kříž a Červený půlměsíc, letos již po třetí vydané Úřadem ČČK. S městy, v nichž se mezinárodní konference konaly se můžeme seznámit např. v seriálu Novin ČK.

Konference přijímají rezoluce. Adresovány bývají jednotlivým složkám Hnutí, státům či mezinárodním organizacím a mají povahu rozhodnutí, doporučení, nebo prohlášení. Rozhodnutí jsou pro složky Hnutí vždy závazná. Jaký je jejich význam pro státy? Představují závazek států učiněný na mezinárodním fóru a jsou-li přijaty konsenzem (což je „pravidlem“ až ne jen několik výjimek), můžeme je pokládat za projev praxe států, za výklad norem mezinárodního práva. I v tom spočívá jejich důležitost. Mnohé rezoluce bývají také vtělovány do rezolucí OSN (významné rezoluce prakticky každé Mezinárodní konference). Od XXVII. Mezinárodní konference v r. 1999 předkládají státy tzv. Závazky, v nichž se dobrovolně zavazují ke konkrétním činům podporujícím činnost Hnutí (např. v r.2003 se vlády zemí EU a kandidátů zavázaly zařadit do výuky na školách principy MHP, závazek šířit MHP znovupotvdila vláda ČR i na všech následujících konferencích).

S dalšími orgány Hnutí na mezinárodní úrovni se seznámíme v příštím díle.


VI.

Orgány Mezinárodního hnutí Červeného kříže a Červeného půlměsíce II.

V minulém díle jsme se seznámili s nejvyšším orgánem Hnutí – Mezinárodní konferencí ČK&ČP. Ta však není orgánem stálým – potřeba stálého reprezentanta Hnutí jako celku mezi Konferencemi  vedla r. 1928 ke vzniku Stálé komise ČK&ČP (do r. 1986 nazývaná jen Červeného kříže, sídlí v Ženevě). Do jejích kompetencí patří stanovení místa a doby konání Konferencí, návrh jejich programu, ale též interpretace rezolucí či Statutu Hnutí a řešení otázek předložených složkami Hnutí, zaměřených především na vzájemnou součinnost organizmu Hnutí včetně případných nejasností ve vymezení kompetencí složek (pro všechny právě uvedené záležitosti má však Konference vyhrazeno právo konečného rozhodnutí), rozhoduje o udělení medaile H. Dunanta a může být Konferencí pověřena úkoly dalšími (jmenujme např. projednávání otázky dalšího emblému, kterým se komise zabývala od r. 1999). Stálá komise má pět členů volených Konferencí (funkční období je čtyřleté, resp. do další Konference), po dvou členech vysílá MVČK a MF ČK&ČP. Komise volí svého předsedu, kterým je od r. 2015 Eva von Oelreich (Švédsko).

Mezinárodní konference se scházejí relativně zřídka – zpravidla jedenkráte za čtyři roky, jak jsme uvedli. Agenda projednávaná Konferencemi bývá proto poměrně obsáhlá. Je proto účelné jednak věnovat značnou pozornost přípravě materiálů, a to včetně jejich předběžnému projednání v rámci Hnutí. Dále se ukázalo, že ne ke všem otázkám Hnutí je třeba rezoluce přímo nejvyššího orgánu. Právě pro tyto účely byl r. 1928 vytvořen další orgán Hnutí -  Rada delegátů ČK&ČP (do r. 1986 jen Červeného kříže). Rada, jejímž předobrazem byla od r. 1884 Komise delegátů ústředních výborů, je tvořena delegacemi jednotlivých složek Hnutí – národních společností, MV ČK a MF ČK&ČP – krom vládních delegací má tedy stejné složení jako Mezinárodní konference, hovořívá se o ní obrazně jako o shromáždění rodiny ČK&ČP. Rada přijímá rezoluce mající povahu rozhodnutí (závazného pro složky Hnutí), prohlášení nebo doporučení. Přitom platí, že rezoluce Konference má vyšší sílu, než rezoluce Rady – tj. rozhodnutí Rady nesmí odporovat již existující rezoluci Konference, stejně tak rezoluce Konference přijatá v budoucnu nahrazuje eventuální odlišné rozhodnutí Rady. Jak jsme již naznačili, Radě řeší ty otázky Hnutí jako celku, které jsou převážně vnitřními otázkami Hnutí a není je nutno řešit na Konferencích (např. pravidla pro sponzoring, pro užívání ozbrojených eskort apod.). Dále se Rada věnuje přípravě Mezinárodních konferencí – předjednává materiály následně předkládané Konferenci – což umožní na Konferenci již předložit materiál s vyjasněnými stanovisky složek Hnutí, či na základě jejich návrhů upravený, dále přijímá návrh programu Konference a navrhuje Konferenci předsedajícího, zástupce předsedajícího, tajemníka apod. Rada delegátů se schází vždy před zasedáním Mezinárodní konference (příjezdem vládních delegací tak Rada delegátů „přechází“ v Mezinárodní konferenci), navíc se schází Rada delegátů i v mezidobí Konferencí – tj. zpravidla jedenkrát za dva roky, zpravidla po každém zasedání Valného shromáždění Federace (toto shromáždění „přejde“ v Radu připojením se delegace MVČK). Poslední zasedání Rady proběhlo před jednáním XXXII. MK ČK&ČP v Ženevě (2015).

V předchozích dílech tohoto seriálu jsme se seznámili se všemi složkami Mezinárodního hnutí ČK&ČP. Sluší se na závěr doplnit i jména vrcholných představitelů MV ČK a MF ČK&ČP. Prezidentem MVČK je od r. 2012 Dr. Peter Maurer (nahradil Dr. Jakoba Kellenbergera, který stál včele Výboru od r.2000), do té doby – stejně jako jeho předchůdce – dlouholetý švýcarský diplomat a státní tajemník švýcarského ministerstva zahraničí. Prezidentem MF ČK&ČP je od r. 2011 Francesco Rocca (Itálie), který nahradil  Tadateru Konoe, který byl prezidentem v letech 2009-2017.



logo Mezinárodního hnutí  ČK&ČP (modifikace 2015)

logo Mezinárodního hnutí ČK&ČP - podoba z r. 2015

© M.Jukl
vyšlo v Novinách Červeného kříže [č.2/2006 - 2/2007]
aktualizovaná verze (11.2017)