VYHLEDÁVÁNÍ

prohledat stránky a aktuality:

OBLASTNÍ SPOLEK

Chcete-li vyhledat Váš místně příslušný oblastní spolek ČČK, zadejte PSČ Vašeho bydliště:

Současné trendy MHP v oblasti zákazu některých konvenčních zbraní

1. Základní text - 2002
2. Aktualizace - 2004

3. Aktualizace - 2006
4. Aktualizace - 2010, 2011

Současné trendy mez. humanitárního práva v oblasti zákazu některých zbraní
Otázky zákazů či omezení užití některých zbraní souvisí úzce s ochranou účastníků ozbrojených konfliktů (mj. tedy i zdravotnického personálu a raněných či nemocných), použité zbraně ovlivňují charakter následných zranění a tudíž představují aktuální téma i z hlediska mediciny katastrof. Prosazování zákazů některých druhů zbraní v ozbrojených konfliktech snižuje přirozeně i možnost jejich výskytu při jiných aktech násilí – jakými mohou být např. akty terorizmu.

Zákazy či omezení některých způsobů a prostředků vedení boje a tedy i některých konkrétních zbraní jsou nedílnou součástí soudobého mezinárodního humanitárního práva. Kromě řady zbraní hromadného ničení jsou předmětem právní regulace i zbraně klasické (označované dříve též jako „konvenční“).

V prosinci roku 2001 proběhla v Ženevě II. Hodnotící konference „Úmluvy o zákazu nebo omezení použití některých konvenčních zbraní, které mohou způsobovat nadměrné útrapy nebo mít nerozlišující účinek“ z r.1980 („Úmluva“). Účelem těchto konferencí je hodnotit uplatňování Úmluvy a eventuálně přijímat její revize a změny. Než se budeme zabývat výsledky konference, připomeňme okolnosti vzniku a obsah Úmluvy.

Na diplomatické konferenci konané z iniciativy MVČK v letech 1974-1977 v Ženevě byly, jak víme, přijaty dva Dodatkové protokoly k Ženevským úmluvám o ochraně obětí ozbrojených konfliktů (1949), které představovaly významný mezník na cestě k humanizaci válek, neboť podstatnou měrou rozšířily ochranu jejich obětí. První dodatkový protokol kodifikoval mimořádně významnou zásadu o tom, že právo bojujících stran na volbu prostředků a způsobů vedení boje není neomezené, tedy že v ozbrojených konfliktech je volba zbraní a způsob jejich použití limitován zásadou lidskosti (humanity).

Toto omezení se děje po dvou liniích – jednak jsou vymezeny cíle, na něž je útok za všech okolností nepřípustný (nemocní, ranění, zdravotnické jednotky a personál, osoby vyřazené z boje, civilní obyvatelstvo a objekty, kulturní památky, zařízení obsahující nebezpečné síly, zařízení nutné k přežití obyvatelstva a životní prostředí) a dále jsou obecně zakázány i způsoby a prostředky vedení boje, které nelze omezit na vojenské cíle (a zasahují i cíle civilní) nebo které jsou proradné a dále ty, které působí nadměrné útrapy (tj. mimo vyřazení vojáka z boje podstatně ztíží jeho léčbu). Tato pravidla byla určitým způsobem naznačena ve starších úmluvách, ale tato jejich rigorozní formulace zahrnutá do I.Dodatkového protokolu představuje opravdu mimořádný přínos. Navíc se zakotvuje povinnost každého státu před zavedením nové zbraně prozkoumat, zda neporušuje zmíněné zásady či jinou mezinárodní normu. Jistě, bylo by si možno představit, že budou uvedeny i některé konkrétní zbraně, které naplňují výše uvedené obecné zákazy. Tyto iniciativy na uvedené konferenci zazněly (návrhy předložilo např. Československo či Švédsko a uvažovalo se i o III. Dodatkovém protokolu), nicméně k tomu nedošlo – řada států nebyla ochotna toto připustit (ostře proti vystupovala např. Anglie a USA), ale i přes to jedním ze závěrů této konference byla i výzva svolat konferenci, která by omezila některé konkrétní zbraně.

Dílčí návrhy vypracované na diplomatické konferenci v této věci byly předány OSN a výsledkem této iniciativy byla v letech 1979-1980 jednání, která r.1980 vyústila přijetím již zmíněné „Úmluvy o zákazu nebo omezení použití některých konvenčních zbraní, které mohou způsobovat nadměrné útrapy nebo mít nerozlišující účinky“. Co je jejím předmětem? Jak jsme se již zmínili, obsahují Ženevské úmluvy a jejich Dodatkové protokoly obecně formulovaná omezení volby zbraní a způsobů jejich užití, která sice teoreticky vzato nevyžadují přijímání konkrétních úmluv zakazujících tu či onu zbraň, avšak pro faktickou ochranu obětí je jistě přínosné předem vědět, kterých zbraní nelze užít (což ovšem neznamená, že jiných automaticky užít lze) – proto byla sjednána řada smluv (např. jde o biologické a chemické zbraně apod.), mezi něž náleží i Úmluva a její protokoly, o níž zde hovoříme.

Jejím předmětem je:

·         zákaz zbraní produkujících střepiny nezjistitelné rentgenem (Protokol I)

Zakazují se granáty a podobné výbušné prostředky určené proti živé síle nepřítele, jejichž plášť je z materiálu nezjistitelného RTG zářením – tato zbraň vyřadí vojáka z boje – stejně jako zbraň s ocelovým pláštěm – ale následně ztíží jeho léčbu, neboť úlomky nelze zjistit. Jde o konkrétní případ zbraně působící „nadměrné útrapy“.

·         zákaz nebo omezení použití min, nástrah a podobných prostředků (Protokol II)

Zakazuje se používání nástražných mechanizmů, které jsou vyrobeny jako zdánlivě neškodný předmět, nebo jsou spojeny s ochrannými emblémy, lékařskými zařízeními, nemocnými či mrtvými osobami, hračkami (!), potravinami, historickými či náboženskými místy apod. – šlo by „proradný způsob boje“. Významné je, že kromě vojáků se tím následně chrání i civilní osoby.

Dále se zakazuje užívání všech min (tj. nejen protipěchotních, ale i min protitankových, povolených nástrah apod.), které by vybuchovaly při použití minohledaček (což by znemožňovalo odminování po konfliktu). Protokol zakázal užití min nevybavených autodestrukčním či autoneutralizačním mechanizmem (mina se po určitém období sama odpálí nebo navždy vyřadí z činnosti) jinde než v oblastech opatřeným varovnými tabulkami (oplocením)a stanovil povinnost zaznamenávat zaminované oblasti, oblasti do nichž byly miny vrženy a druhy použitých min. Po skončení nepřátelství budou tyto plány předány druhé straně (a misím OSN či MVČK, působí-li tam. Tyto mise mají rovněž právo na to, aby každá strana odminovala prostory jejich působení) včetně technických údajů ulehčujících odminování a kromě toho je každá strana povinna odstranit miny z oblastí, které kontroluje (nebo místa jejich výskytu zřetelně označit a ohradit) a použila-li je na území druhé strany, poskytne ji veškerou materiální a technickou pomoc. Všechna tato opatření jsou zaměřena k posílení ochrany civilního obyvatelstva před následky konfliktu v průběhu i po jeho skončení.

 ·         zákaz nebo omezení použití zápalných zbraní (Protokol III)

Tento protokol bohužel není de facto  příliš významným přínosem, neboť se nepodařilo prosadit zákaz použití těchto nehumánních zbraní (plamenomety, zápalné pumy apod.) proti vojákům a jeho ustanovení se omezuje jen konstatování zákazu užití těchto zbraní v situacích, kdy by mohlo být ohroženo civilní obyvatelstvo, což ovšem učinil zásadněji již I. Dodatkový protokol k Ženevským úmluvám.

 ·         zákaz laserových oslepujících zbraní (Protokol IV)

Protokol zakazuje užití laserových zbraní jejichž účelem je způsobit nepříteli trvalou ztrátu zraku – jde o další konkrétní případ zbraně působící „nadměrné útrapy“.

Jednání provázející přijetí této Úmluvy nebyla lehká a vznikla řada omezujících kompromisů  (citelným je např. fakt, že omezuje jen užití zbraní klasických (tzv. konvenčních) – např. zákaz jaderných zbraní, o nějž se vedl boj již na diplomatické konferenci o Dodatkových protokolech – není nadále předmětem žádné smlouvy). Jejím nesporným přínosem je však fakt, že označila konkrétní zbraně neslučitelné s normami MHP a zúžila tak prostor nejistoty, čímž jednoznačně zvýšila úroveň ochrany obětí konfliktů.

Otázky, které nechala Úmluva otevřené byly a jsou předmětem dalších jednání, na nichž se tradičně podílí MVČK i další subjekty hnutí ČK/ČP – smluvní strany Úmluvy se pravidelně scházejí a např. Konference smluvních stran Úmluvy r. 1995 přijala k původním třem Protokol IV. a r. 1996 výrazně pozměnila Protokol II.

Jednání o omezení různých druhů zbraní probíhají samozřejmě i paralelně těmto konferencím – např. přijetí tzv. Ottawská konvence (1997) zcela zakázalo užití, výrobu i držení protipěchotních min, čímž rozvinulo výše uvedené omezení obsažené v Protokolu II k Úmluvě (za zmínku stojí, že preambule této konvence obsahuje uznání úsilí hnutí Červeného kříže a Červeného půlměsíce při prosazování přijetí této konvence).

Dalších důležitých výsledků bylo dosaženo i na zmíněné hodnotící konferenci.  Předcházelo jí jednání Rady delegátů MČK, které podpořilo návrhy MVČK předložené konferenci. Výsledků bylo dosaženo zejména ve třech oblastech:

·         rozsah aplikace Úmluvy

Původní Úmluva z r.1980 byla aplikovatelná jen na konflikty mezinárodní povahy (tj. konflikt mezi státy, boj národů proti koloniálním a rasistickým režimům za sebeurčení či boj proti okupaci) a netýkala se konfliktů nemezinárodních (internálních), kterých probíhá ve světě celá řada (občanské války, dezintegrace států). V r. 1996 byla působnost Protokolu II rozšířena na všechny ozbrojené konflikty (Ottawská úmluva se rovněž vztahuje na všechny typy konfliktů).

Hodnotící konference přijala významné rozhodnutí – rozhodla, že platnost Úmluvy (tedy i všech dosavadních protokolů) se bude vztahovat i na nemezinárodní konflikty.

·         nevybuchlá munice

Vážným problémem je munice nevybuchlá v průběhu konfliktu (nejen miny a povolené nástrahy řešené Protokolem II, ale i ruční či dělostřelecké granáty, rakety apod.), která představuje nebezpečí pro civilní obyvatelstvo, ztěžuje akce humanitární pomoci, rekonstrukci země atd. Snahou MVČK i Komise pro odzbrojení OSN je přijetí dalšího protokolu k Úmluvě, který by zakázal miny nezjistitelné minohledačkami a – podobně jako je tomu u min dle Protokolu II – zavázal toho, kdo munici na území „zanechal“ ji po skončení nepřátelství odstranit, resp. druhé straně poskytnout technickou a materiální pomoc a mj. zaručit vybavení munice autodestrukčními či autoneutralizačními mechanizmy. Potřebné technické informace (způsob zneškodnění) by se povinně poskytovaly OSN.

Prosincová konference rozhodla o ustavení zvláštní komise vládních expertů, která (za účasti MVČK) mj. vypracuje přehled všech prostředků a způsobů boje, které by mohly zanechávat „výbušné pozůstatky války“, návrh úprav této munice omezujících její nebezpečnost po skončení konfliktu a návrh příslušných technických i právních opatření zaručujících bezpečnost odstraňování zanechané munice. Výsledky budou předloženy Konferenci smluvním stran Úmluvy koncem roku 2002.

·         přijetí zákazu dalších zbraní

Jednou se zbraní, která zřejmě působí nadměrné útrapy jsou zbraně malé ráže, jejichž střely mají vysokou rychlost, ale jsou záměrně nestabilní a po vniknutí do těla vytvoří silně se rozšiřující ranný kanál – dochází k destrukci svalů, kostí a jiných orgánů ve velkém rozsahu. Tyto zbraně se objevily koncem 60.let 20.století (poprvé je použily USA ve Vietnamu, ale bohužel se rozšířily i do výzbroje řady států). Již při projednávání Úmluvy byla snaha tyto nehumánní zbraně zahrnout mezi zakázané, avšak neúspěšně. Proto se touto otázkou opětovně zabývala prosincová konference, nicméně nebyl nalezen konsensus k přijetí návrhu protokolu. Konference však rozhodla projednávat během roku tuto otázku s jednotlivými vládami a na Konferenci smluvních stran v prosinci 2002 opětovně jednat o přijetí příslušného protokolu Úmluvy.

Všech uvedených jednání se účastní a bude účastnit MVČK jakožto iniciátor rozvoje mezinárodního humanitárního práva. MVČK rovněž předpokládá, že i národní společnost ČK/ČP povedou jednání s představiteli svých států o podpoře právě zmíněných návrhů (např. první setkání mezi zástupci ČČK a MZV již proběhlo) a v rámci šíření mezinárodního humanitárního práva s nimi seznámí veřejnost a získají její podporu.

Proces rozvoje mezinárodního humanitárního práva směřuje, jak vidíme, ke stále širší ochraně obětí ozbrojených konfliktů – pokrok mezi léty 1864, kdy se soudobé mezinárodní humanitární právo zrodilo, a současností je významný a nepřehlédnutelný, přirozeně by však ideální situací jistě bylo ze vztahů mezi lidmi a národy násilí zcela vyloučit.


Aktuální stav v oblasti zákazu či omezení některých konvenčních zbraní
V předešlém textu jsme přinesli informaci o trendech mezinárodního humanitárního práva v oblasti zákazu či omezení některých konvenčních zbraní - zejména v návaznosti na Hodnotící konferenci smluvních stran "Úmluvy o zákazu nebo omezení použití některých konvenčních zbraní, které mohou způsobovat nadměrné útrapy nebo mít nerozlišující účinek" z r.1980 ("Úmluva"), která proběhla v prosinci 2001.
Připomeňme, že Úmluva zakazuje používání zbraní produkujících střepiny nezjistitelné rentgenem, omezuje používání min, zakazuje užívání některých nástrah, omezuje užívání zbraní zápalných a zakazuje laserové oslepující zbraně.
Dnes můžeme konstatovat, že bylo dosaženo zřejmého pokroku v oblastech dalšího posílení ochrany civilních osob před následky ozbrojených konfliktů, a to symbolicky právě v období konání XXVIII.Mezinárodní konference Červeného kříže a Červeného půlměsíce - tedy v závěru loňského roku:

V oblasti rozšíření oblasti aplikace Úmluvy na vnitrostátní konflikty se Norsko stalo 20. zemí, která u depozitáře Úmluvy (tj. generálního sekretáře OSN) uložilo ratifikační listiny, a tudíž 18. květen 2004 se stane dnem, kdy toto rozšíření nabývá platnosti - i ve vnitrostátních konfliktech, které bohužel tvoří významnou část konfliktů současného světa, bude omezena volnost výběru zbraní a posílena tak ochrana člověka...
Vítaného pokroku bylo dosaženo i v další oblasti - v případech nevybuchlé či opuštěné munice, která představuje zákeřné nebezpečí číhající i po skončení bojových operací v "pokonfliktních oblastech" na civilní obyvatelstvo, nebezpečí, které ročně zabíjí či mrzačí desetitisíce..., nebezpečí, které po léta znemožňuje v rozsáhlých oblastech návrat k normálnímu, mírovému životu...

27. listopad 2003 se stal dnem, kdy v odpověď na iniciativu MV ČK zahájenou v září 2000, byl 91 stranami Úmluvy, včetně vojenských velmocí, přijat nový instrument MHP - Protokol V. "O výbušných pozůstatcích války". Co je obsahem nového protokolu?
Prvotní povinností je evidence veškeré munice (počet, typ) a míst, kde mohla být zanechána či míst, kde se může nacházet munice nevybuchlá (např. místa bombardování...).
Následně Protokol stanoví povinnost po skončení bojových operací v nejkratší možné míře varovně označit místa, kde se opuštěná či nevybuchlá munice nachází a následně tyto oblasti vyčistit - munici odvézt nebo zlikvidovat. Pokud již "vlastník munice" nekontroluje území, kde munici zanechal, je povinen poskytnout straně, která území ovládá, veškerou nezbytnou součinnost (ať již přímo, nebo prostřednictvím vzájemně dohodnuté třetí strany - tou může být i OSN či jiná relevantní organizace [především MVČK a další složky Hnutí ČK&ČP]). Tato součinnost zahrnuje informace o rozmístění munice, její technická data (pro bezpečnou manipulaci), nutné finanční a materiální prostředky nutné k varovnému označení a následnému vyčištění těchto oblastí.
Další opatření se týkají ochrany humanitárních misí (OSN, Hnutí ČK&ČP,...) , které v oblastech ozbrojeného konfliktu operují se souhlasem jednotlivých stran konfliktu - tyto strany jsou povinny materiál a personál takových organizací adekvátně chránit před ohrožením plynoucím z nevybuchlé či opuštěné munice.
Z humanitárního hlediska velmi významným je rovněž fakt, že Protokol stanoví povinnost stran konfliktu poskytovat pomoc i při osvětové činnosti pro obyvatelstvo (způsob zacházení s nalezenou municí, místa jejího výskytu) a při rehabilitaci a péči o oběti "nevybuchlé munice", kterou provádí OSN, složky Hnutí ČK&ČP a další relevantní organizace. I z tohoto stručného přehledu je patrno, že nový Protokol velmi významně zlepší často velmi tristní osud civilního obyvatelstva v krajích, jimiž táhla válka.
Pro úplnost dodejme, že nový Protokol se vztahuje jak na konflikty mezinárodní, tak i vnitrostátní.
Nyní je potřebné, aby co nejdříve byl tento Protokol jednotlivými státy ratifikován a mohl tak vstoupit v platnost. Jak byl ČČK informován, oficiální text Protokolu V. již Česká republika obdržela a ratifikační proces tak může být zahájen.

Vstup Protokolu V. v platnost
Protokol V., o nevybuchlých pozůstatcích války, vstoupí v platnost šest měsíců po dni 12.5.2006, kdy byla u depozitáře uložena dvacátá listina o ratifikaci. V ČR byl shodou okolností 12.5.2006 dnem, kdy prezident republiky ratifikoval Protokol V. jakož i změnu článku 1 Úmluvy, rozšiřujícího platnost Úmluvy na vnitrostátní konflikty.

Zákaz kazetové munice
Kazetová munice je munice, kde v kazetě (kontejneru) je uloženo několik desítek až několik stovek výbušných elementů (submunice). Po shozu kontejneru z letadla či výstřelu z děla je z něj před dopadem uvolněna právě submunice, která zasáhne relativně velkou plochu. Bohužel však značná část submunice nevybuchne a zůstává tak velkým nebezpečím pro civilisty, a to i dlouho po provedeném útoku. Po desetiletí trvající snaha o zákaz kazetové munice byla završena 28.5.2008, kdy byla v Dublinu přijata hlasy 110 států (včetně ČR) mezinárodní úmluva o zákazu použití, výroby, vývoje, držení a přesunech této munice. K podpisu bude Úmluva otevřena v prosinci. Více o úmluvě...
Dne 16.2.2010 bylo dosaženo 30. ratifikace (v tento den Úmluvu ratifikovala Burkina-Faso a Moldávie), a tudíž dnem 1.8.2010 vstoupí zákaz kazetové munice pro příslušné smluvní strany v platnost. Např. ze stálých členů RB OSN budou k tomu dni zákazem kazetové munice vázány Velká Británie a Francie, z členských států NATO dále Albánie, Belgie, Dánsko, Chorvatsko, Německo, Lucembursko, Norsko, Slovinsko a Španělsko.
Česká republika uložila ratifikační listinu dne 22.9.2011 a v platnost pro ni vstoupí dnem 23.3.2012. Tímto dnem rovněž nabývá účinnosti zákon č. 213/2011 Sb., o zákazu použití, vývoje, výroby, skladování a převodu kazetové munice a o jejím zničení, který mj. stanoví pokutu až 50 milionů Kč za porušení zákazů plynoucích z jeho názvu (použití této munice v boji představuje pro fyzickou osobu samozřejmě navíc zločin použití zakázaného bojového prostředku a nedovoleného vedení boje dle § 411 trestního zákoníku; pachateli hrozí až výjimečný trest).
Za zmínku stojí skutečnost, že USA, jejichž podpis pod úmluvou chybí a vlastní na 1 miliardu kusů této munice, prezentovaly na 31. Mezinárodní konferenci ČK&ČP (Ženeva, 2011) moratorium, dle něhož se zdrží používání i exportu kazetové munice i protipěchotních min (i v případě Ottawské úmluvy nejsou USA signatářem).

 

Autor: Dr. Marek Jukl, Ph.D.

publikováno ve Sborníku z VI.Mezinárodní konference Medicina katastrof, Lukov, 2002, druhá část v Novinách Červeného kříže č.3/2004