Současné trendy mez. humanitárního práva v oblasti zákazu některých zbraní
1.
Základní text - 2002
2.
Aktualizace - 2004
3.
Aktualizace - 2006
4.
Aktualizace - 2010
Současné trendy
mez.
humanitárního práva v oblasti zákazu některých zbraní
Otázky
zákazů
či omezení užití některých zbraní souvisí úzce s ochranou
účastníků
ozbrojených konfliktů (mj. tedy i zdravotnického personálu a raněných
či
nemocných), použité zbraně ovlivňují charakter následných zranění a
tudíž
představují aktuální téma i z hlediska mediciny katastrof.
Prosazování zákazů některých druhů zbraní v ozbrojených
konfliktech
snižuje přirozeně i možnost jejich výskytu při jiných aktech násilí –
jakými mohou být např. akty terorizmu.
Zákazy či omezení některých způsobů a prostředků vedení
boje
a tedy i některých konkrétních zbraní jsou nedílnou součástí soudobého
mezinárodního humanitárního práva. Kromě řady zbraní hromadného ničení
jsou předmětem právní regulace i zbraně klasické (označované dříve též
jako „konvenční“).
V prosinci loňského roku proběhla v Ženevě II.
Hodnotící konference „Úmluvy o
zákazu nebo omezení použití některých konvenčních zbraní, které mohou
způsobovat nadměrné útrapy nebo mít nerozlišující účinek“
z r.1980 („Úmluva“). Účelem těchto konferencí je hodnotit
uplatňování
Úmluvy a eventuálně přijímat její revize a změny. Než se budeme zabývat
výsledky konference, připomeňme okolnosti vzniku a obsah Úmluvy.
Na diplomatické konferenci konané z iniciativy MVČK
v letech 1974-1977 v Ženevě byly, jak víme, přijaty dva Dodatkové protokoly
k Ženevským úmluvám o ochraně obětí ozbrojených konfliktů (1949),
které představovaly významný mezník na cestě k humanizaci válek,
neboť podstatnou měrou rozšířily ochranu jejich obětí. První dodatkový
protokol kodifikoval mimořádně významnou zásadu o tom, že právo
bojujících
stran na volbu prostředků a způsobů vedení boje není neomezené, tedy že
v ozbrojených konfliktech je volba zbraní a způsob jejich
použití
limitován zásadou lidskosti (humanity).
Toto omezení se děje po dvou liniích – jednak jsou
vymezeny
cíle, na něž je útok za všech okolností nepřípustný (nemocní, ranění,
zdravotnické jednotky a personál, osoby vyřazené z boje, civilní
obyvatelstvo a objekty, kulturní památky, zařízení obsahující
nebezpečné
síly, zařízení nutné k přežití obyvatelstva a životní prostředí) a
dále jsou obecně zakázány i způsoby a prostředky vedení
boje,
které nelze omezit na vojenské cíle (a zasahují i cíle civilní) nebo
které
jsou proradné a dále ty, které působí nadměrné útrapy (tj. mimo
vyřazení
vojáka z boje podstatně ztíží jeho léčbu). Tato pravidla byla
určitým
způsobem naznačena ve starších úmluvách, ale tato jejich rigorozní
formulace zahrnutá do I.Dodatkového protokolu představuje opravdu
mimořádný přínos. Navíc se zakotvuje povinnost každého státu před
zavedením nové zbraně prozkoumat, zda neporušuje zmíněné zásady či
jinou
mezinárodní normu. Jistě, bylo by si možno představit, že budou uvedeny
i
některé konkrétní zbraně,
které naplňují výše uvedené obecné zákazy. Tyto iniciativy na uvedené
konferenci zazněly (návrhy předložilo např. Československo či Švédsko a
uvažovalo se i o III. Dodatkovém protokolu), nicméně k tomu
nedošlo –
řada států nebyla ochotna toto připustit (ostře proti vystupovala např.
Anglie a USA), ale i přes to jedním ze závěrů této konference byla i výzva svolat konferenci, která by
omezila některé konkrétní zbraně.
Dílčí návrhy vypracované na diplomatické konferenci
v této věci byly předány OSN a výsledkem této iniciativy byla
v letech 1979-1980 jednání, která r.1980 vyústila přijetím již
zmíněné „Úmluvy o zákazu nebo
omezení použití některých konvenčních zbraní, které mohou způsobovat
nadměrné útrapy nebo mít nerozlišující účinky“. Co je jejím
předmětem?
Jak jsme se již zmínili, obsahují Ženevské úmluvy a jejich Dodatkové
protokoly obecně formulovaná omezení volby zbraní a způsobů jejich
užití,
která sice teoreticky vzato nevyžadují přijímání konkrétních úmluv
zakazujících tu či onu zbraň, avšak pro faktickou ochranu obětí je
jistě
přínosné předem vědět, kterých zbraní nelze užít (což ovšem neznamená,
že
jiných automaticky užít lze) – proto byla sjednána řada smluv (např.
jde o
biologické a chemické zbraně apod.), mezi něž náleží i Úmluva a její
protokoly, o níž zde hovoříme.
Jejím předmětem je:
·
zákaz zbraní
produkujících střepiny nezjistitelné rentgenem (Protokol I)
Zakazují se granáty a podobné výbušné prostředky určené
proti živé síle nepřítele, jejichž plášť je z materiálu
nezjistitelného RTG zářením – tato zbraň vyřadí vojáka z boje –
stejně jako zbraň s ocelovým pláštěm – ale následně ztíží jeho
léčbu,
neboť úlomky nelze zjistit. Jde o konkrétní případ zbraně působící „nadměrné útrapy“.
·
zákaz nebo
omezení
použití min, nástrah a podobných prostředků (Protokol II)
Zakazuje se používání nástražných mechanizmů, které jsou
vyrobeny jako zdánlivě neškodný předmět, nebo jsou spojeny
s ochrannými emblémy, lékařskými zařízeními, nemocnými či mrtvými
osobami, hračkami (!), potravinami, historickými či náboženskými místy
apod. – šlo by „proradný způsob
boje“. Významné je, že kromě vojáků se tím následně chrání i
civilní
osoby.
Dále se zakazuje užívání všech min (tj. nejen
protipěchotních, ale i min protitankových, povolených nástrah apod.),
které by vybuchovaly při použití minohledaček (což by znemožňovalo
odminování po konfliktu). Protokol zakázal užití min nevybavených
autodestrukčním či autoneutralizačním mechanizmem (mina se po určitém
období sama odpálí nebo navždy vyřadí z činnosti) jinde než
v oblastech opatřeným varovnými tabulkami
(oplocením)a
stanovil povinnost zaznamenávat
zaminované oblasti, oblasti do nichž byly miny vrženy a druhy
použitých min. Po skončení nepřátelství budou tyto plány předány druhé
straně (a misím OSN či MVČK, působí-li tam. Tyto mise mají rovněž právo
na
to, aby každá strana odminovala prostory jejich působení) včetně
technických údajů ulehčujících odminování a kromě toho je každá strana
povinna odstranit miny
z oblastí, které kontroluje (nebo místa jejich výskytu zřetelně
označit a ohradit) a použila-li je na území druhé strany, poskytne ji
veškerou materiální a technickou pomoc. Všechna tato opatření jsou
zaměřena k posílení ochrany
civilního obyvatelstva před následky konfliktu v průběhu i po
jeho skončení.
·
zákaz nebo
omezení
použití zápalných zbraní (Protokol III)
Tento protokol bohužel není de facto příliš významným přínosem,
neboť
se nepodařilo prosadit zákaz použití těchto nehumánních zbraní
(plamenomety, zápalné pumy apod.) proti vojákům a jeho ustanovení se
omezuje jen konstatování zákazu užití těchto zbraní v situacích,
kdy
by mohlo být ohroženo civilní obyvatelstvo, což ovšem učinil zásadněji
již
I. Dodatkový protokol k Ženevským úmluvám.
·
zákaz laserových
oslepujících zbraní (Protokol IV)
Protokol zakazuje užití laserových zbraní jejichž účelem
je
způsobit nepříteli trvalou ztrátu zraku – jde o další konkrétní případ
zbraně působící „nadměrné
útrapy“.
Jednání provázející přijetí této Úmluvy nebyla lehká a
vznikla řada omezujících kompromisů
(citelným je např. fakt, že omezuje jen užití zbraní klasických
(tzv. konvenčních) – např. zákaz jaderných zbraní, o nějž se vedl boj
již
na diplomatické konferenci o Dodatkových protokolech – není nadále
předmětem žádné smlouvy). Jejím nesporným přínosem je však fakt, že
označila konkrétní zbraně neslučitelné s normami MHP a zúžila tak
prostor nejistoty, čímž jednoznačně zvýšila úroveň ochrany
obětí konfliktů.
Otázky, které nechala Úmluva otevřené byly a jsou
předmětem
dalších jednání, na nichž se tradičně podílí MVČK i další subjekty
hnutí
ČK/ČP – smluvní strany Úmluvy se pravidelně scházejí a např. Konference
smluvních stran Úmluvy r. 1995 přijala k původním třem Protokol IV. a r. 1996 výrazně
pozměnila Protokol II.
Jednání o omezení různých druhů zbraní probíhají
samozřejmě
i paralelně těmto konferencím – např. přijetí tzv. Ottawská konvence (1997) zcela
zakázalo užití, výrobu i držení protipěchotních min, čímž
rozvinulo výše uvedené omezení obsažené v Protokolu II
k Úmluvě
(za zmínku stojí, že preambule této konvence obsahuje uznání úsilí
hnutí
Červeného kříže a Červeného půlměsíce při prosazování přijetí této
konvence).
Dalších důležitých
výsledků bylo dosaženo i na zmíněné hodnotící konferenci. Předcházelo jí jednání Rady
delegátů MČK, které podpořilo návrhy MVČK předložené konferenci.
Výsledků
bylo dosaženo zejména ve třech oblastech:
·
rozsah aplikace
Úmluvy
Původní Úmluva z r.1980 byla aplikovatelná jen na konflikty mezinárodní povahy
(tj.
konflikt mezi státy, boj národů proti koloniálním a rasistickým režimům
za
sebeurčení či boj proti okupaci) a netýkala se konfliktů
nemezinárodních
(internálních), kterých probíhá ve světě celá řada (občanské války,
dezintegrace států). V r. 1996 byla působnost Protokolu II
rozšířena
na všechny ozbrojené konflikty (Ottawská úmluva se rovněž vztahuje na
všechny typy konfliktů).
Hodnotící konference přijala významné rozhodnutí –
rozhodla,
že platnost Úmluvy (tedy i všech dosavadních protokolů) se bude vztahovat i na nemezinárodní
konflikty.
·
nevybuchlá
munice
Vážným problémem je munice nevybuchlá v průběhu
konfliktu (nejen miny a povolené nástrahy řešené Protokolem II, ale
i
ruční či dělostřelecké granáty, rakety apod.), která představuje
nebezpečí
pro civilní obyvatelstvo, ztěžuje akce humanitární pomoci, rekonstrukci
země atd. Snahou MVČK i Komise pro odzbrojení OSN je přijetí dalšího
protokolu k Úmluvě, který by zakázal miny nezjistitelné minohledačkami
a –
podobně jako je tomu u min dle Protokolu II – zavázal toho, kdo munici
na
území „zanechal“ ji po skončení nepřátelství odstranit, resp. druhé
straně
poskytnout technickou a materiální pomoc a mj. zaručit vybavení munice
autodestrukčními či autoneutralizačními mechanizmy. Potřebné technické
informace (způsob zneškodnění) by se povinně poskytovaly OSN.
Prosincová konference rozhodla o ustavení zvláštní komise vládních
expertů, která (za účasti MVČK) mj. vypracuje přehled všech
prostředků
a způsobů boje, které by mohly zanechávat „výbušné pozůstatky války“,
návrh úprav této munice omezujících její nebezpečnost po skončení
konfliktu a návrh příslušných technických i právních opatření
zaručujících
bezpečnost odstraňování zanechané munice. Výsledky budou předloženy
Konferenci smluvním stran Úmluvy koncem roku 2002.
·
přijetí zákazu
dalších zbraní
Jednou se zbraní, která zřejmě působí nadměrné útrapy
jsou
zbraně malé ráže, jejichž
střely
mají vysokou rychlost, ale jsou záměrně nestabilní a po vniknutí do
těla vytvoří silně se rozšiřující ranný kanál – dochází
k destrukci
svalů, kostí a jiných orgánů ve velkém rozsahu. Tyto zbraně se objevily
koncem 60.let 20.století (poprvé je použily USA ve Vietnamu, ale
bohužel
se rozšířily i do výzbroje řady států). Již při projednávání Úmluvy
byla
snaha tyto nehumánní zbraně
zahrnout mezi zakázané, avšak neúspěšně. Proto se touto otázkou
opětovně
zabývala prosincová konference, nicméně nebyl nalezen konsensus
k přijetí návrhu protokolu. Konference však rozhodla projednávat
během roku tuto otázku s jednotlivými vládami a na Konferenci
smluvních stran v prosinci 2002 opětovně jednat o přijetí příslušného
protokolu Úmluvy.
Všech uvedených jednání se účastní a bude účastnit MVČK
jakožto iniciátor rozvoje mezinárodního humanitárního práva. MVČK
rovněž
předpokládá, že i národní
společnost ČK/ČP povedou jednání s představiteli svých států o
podpoře právě zmíněných návrhů (např. první setkání mezi zástupci ČČK a
MZV již proběhlo) a v rámci šíření mezinárodního humanitárního
práva
s nimi seznámí veřejnost
a získají její podporu.
Proces rozvoje mezinárodního humanitárního práva směřuje,
jak vidíme, ke stále širší ochraně obětí ozbrojených konfliktů – pokrok
mezi léty 1864, kdy se soudobé mezinárodní humanitární právo zrodilo, a
současností je významný a nepřehlédnutelný, přirozeně by však ideální
situací jistě bylo ze vztahů mezi lidmi a národy násilí zcela
vyloučit.
Aktuální stav v oblasti zákazu či
omezení některých konvenčních zbraní
V předešlém textu jsme
přinesli informaci o trendech mezinárodního humanitárního práva v
oblasti
zákazu či omezení některých konvenčních zbraní - zejména v návaznosti
na
Hodnotící konferenci smluvních stran "Úmluvy o zákazu nebo omezení
použití některých konvenčních zbraní, které mohou způsobovat nadměrné
útrapy nebo mít nerozlišující účinek" z r.1980 ("Úmluva"), která
proběhla v prosinci 2001.
Připomeňme, že Úmluva zakazuje používání
zbraní produkujících střepiny nezjistitelné rentgenem, omezuje
používání
min, zakazuje užívání některých nástrah, omezuje užívání zbraní
zápalných
a zakazuje laserové oslepující zbraně.
Dnes můžeme konstatovat, že
bylo
dosaženo zřejmého pokroku v oblastech dalšího posílení ochrany
civilních
osob před následky ozbrojených konfliktů, a to symbolicky právě v
období
konání XXVIII.Mezinárodní konference Červeného kříže a Červeného
půlměsíce
- tedy v závěru loňského roku:
V oblasti rozšíření oblasti
aplikace Úmluvy na vnitrostátní konflikty se Norsko stalo 20. zemí,
která u depozitáře Úmluvy (tj. generálního sekretáře OSN) uložilo
ratifikační listiny, a tudíž 18. květen 2004 se stane dnem, kdy toto
rozšíření nabývá platnosti - i ve vnitrostátních konfliktech, které
bohužel tvoří významnou část konfliktů současného světa, bude omezena
volnost výběru zbraní a posílena tak ochrana člověka...
Vítaného
pokroku bylo dosaženo i v další oblasti - v případech nevybuchlé či
opuštěné munice, která představuje zákeřné nebezpečí číhající i po
skončení bojových operací v "pokonfliktních oblastech" na civilní
obyvatelstvo, nebezpečí, které ročně zabíjí či mrzačí desetitisíce...,
nebezpečí, které po léta znemožňuje v rozsáhlých oblastech návrat k
normálnímu, mírovému životu...
27. listopad 2003 se stal dnem,
kdy
v odpověď na iniciativu MV ČK zahájenou v září 2000, byl 91 stranami
Úmluvy, včetně vojenských velmocí, přijat nový instrument MHP -
Protokol V. "O výbušných pozůstatcích války". Co je obsahem
nového
protokolu?
Prvotní povinností je evidence veškeré munice (počet,
typ)
a míst, kde mohla být zanechána či míst, kde se může nacházet munice
nevybuchlá (např. místa bombardování...).
Následně Protokol stanoví
povinnost po skončení bojových operací v nejkratší možné míře
varovně
označit místa, kde se opuštěná či nevybuchlá munice nachází a
následně
tyto oblasti vyčistit - munici odvézt nebo zlikvidovat. Pokud
již
"vlastník munice" nekontroluje území, kde munici zanechal, je povinen
poskytnout straně, která území ovládá, veškerou nezbytnou součinnost
(ať
již přímo, nebo prostřednictvím vzájemně dohodnuté třetí strany - tou
může
být i OSN či jiná relevantní organizace [především MVČK a další složky
Hnutí ČK&ČP]). Tato součinnost zahrnuje informace o rozmístění
munice,
její technická data (pro bezpečnou manipulaci), nutné finanční a
materiální prostředky nutné k varovnému označení a následnému vyčištění
těchto oblastí.
Další opatření se týkají ochrany humanitárních misí
(OSN, Hnutí ČK&ČP,...) , které v oblastech ozbrojeného konfliktu
operují se souhlasem jednotlivých stran konfliktu - tyto strany jsou
povinny materiál a personál takových organizací adekvátně chránit před
ohrožením plynoucím z nevybuchlé či opuštěné munice.
Z
humanitárního
hlediska velmi významným je rovněž fakt, že Protokol stanoví povinnost
stran konfliktu poskytovat pomoc i při osvětové činnosti pro
obyvatelstvo
(způsob zacházení s nalezenou municí, místa jejího výskytu) a při
rehabilitaci a péči o oběti "nevybuchlé munice", kterou provádí OSN,
složky Hnutí ČK&ČP a další relevantní organizace. I z tohoto
stručného
přehledu je patrno, že nový Protokol velmi významně zlepší často velmi
tristní osud civilního obyvatelstva v krajích, jimiž táhla válka.
Pro
úplnost dodejme, že nový Protokol se vztahuje jak na konflikty
mezinárodní, tak i vnitrostátní.
Nyní je potřebné, aby co nejdříve
byl
tento Protokol jednotlivými státy ratifikován a mohl tak vstoupit v
platnost. Jak byl ČČK informován, oficiální text Protokolu V. již Česká
republika obdržela a ratifikační proces tak může být zahájen.
Vstup Protokolu V. v platnost
Protokol V., o
nevybuchlých pozůstatcích války, vstoupí v platnost šest měsíců po dni
12.5.2006, kdy byla u depozitáře uložena dvacátá listina o
ratifikaci. V ČR byl shodou okolností 12.5.2006 dnem, kdy prezident
republiky ratifikoval Protokol V. jakož i změnu článku 1 Úmluvy,
rozšiřujícího platnost Úmluvy na vnitrostátní konflikty.
Zákaz kazetové munice
Kazetová munice je munice, kde v kazetě (kontejneru) je uloženo několik desítek až několik stovek výbušných elementů (submunice). Po shozu kontejneru z letadla či výstřelu z děla je z něj před dopadem uvolněna právě submunice, která zasáhne relativně velkou plochu. Bohužel však značná část submunice nevybuchne a zůstává tak velkým nebezpečím pro civilisty, a to i dlouho po provedeném útoku. Po desetiletí trvající snaha o zákaz kazetové munice byla završena 28.5.2008, kdy byla v Dublinu přijata hlasy 110 států (včetně ČR) mezinárodní úmluva o zákazu použití, výroby, vývoje, držení a přesunech této munice. K podpisu bude Úmluva otevřena v prosinci.
Více o úmluvě...
Dne 16.2.2010 bylo dosaženo 30. ratifikace (v tento den Úmluvu ratifikovala Burkina-Faso a Moldávie), a tudíž dnem 1.8.2010 vstoupí zákaz kazetové munice pro příslušné smluvní strany v platnost. Např. ze stálých členů RB OSN budou k tomu dni zákazem kazetové munice vázány Velká Británie a Francie, z členských států NATO dále Albánie, Belgie, Dánsko, Chorvatsko, Německo,
Lucembursko, Norsko, Slovinsko a Španělsko.
Autor: Dr. Marek Jukl,
Ph.D.
publikováno ve Sborníku
z VI.Mezinárodní konference Medicina katastrof, Lukov, 2002, druhá
část v Novinách Červeného kříže č.3/2004
