ČSČK za II. světové války

Po prosincové rezignaci Alice Masarykové byl novým předsedou ČSČK zvolen generál zdravotnictva MUDr. Vladimír Haering mající bohaté zkušenosti jak ze zdravotnické služby v čs. legiích v Rusku, kterou řídil, tak i z ČSČK. Připadl mu nelehký úkol provést ČSČK obdobím druhé republiky a ještě těžší úkol pokoušet se udržet jeho existenci v protektorátu. Tento úkol mu však nebylo dáno splnit.

Po vzniku Protektorátu a odpojení slovenské části ČSČK nejprve formálně i věcně ČSČK pokračoval v Čechách a na Moravě v činnosti. Nebyl na rozdíl od jiných českých spolků ihned rozpuštěn. Z názvu však musel vypustit slovo „Československý“ a užíval se název Český červený kříž. V únoru 1940 proběhla první vlna zatýkání ve vedení ČSČK – 6. února 1940 byl zatčen mj. předseda MUDr. Vladimír Haering (zemřel v německém vězení v r. 1942). Nedlouho poté však přišel úplný konec – na základě rozhodnutí říšského protektora byl ČSČK rozpuštěn a dne 5. srpna 1940 byly násilně zabrány jeho budovy včetně zařízení, obstaveny účty, zabaveny spisy apod. Majetek v hodnotě cca 780 mil. dnešních Kč byl předán Německému červenému kříži, některé účty či cenné papíry se však podařilo ukrýt.

Tím legální činnost ČSČK na území Protektorátu skončila. Řada jeho členů a zaměstnanců pak spolupracovala s odbojem – např. ošetřovali příslušníky odboje či partyzánských jednotek, kteří nemohli vyhledat normální zdravotní. Skrývali i čs. parašutisty po atentátu na Heydricha. Mnoho z nich bylo vězněno či dokonce popraveno. Jen dobrovolných sester bylo popraveno na 200. V době květnové povstání českého lidu budoval ČSČK v místech povstání, nejvíce pak v samotné Praze, ošetřovny pro zraněné a organizoval dopravu zdravotníků na pomoc Pražskému povstání. Podílel se také na likvidaci tyfové epidemie v Terezíně, kterou Němci nebyli již schopni zvládnout.

Po okupaci Čech a Moravy německými vojsky se začaly v zahraničí formovat československé exilové orgány. K ustavení exilové organizace Červeného kříže však nedošlo okamžitě. Až 18. července 1940 britská vláda uznala tehdejší Československý národní výbor za československou vládu v exilu a tím i kontinuitu ČSR. Podstatnou změnou situace byla již zmíněná likvidace ČSČK v protektorátu v srpnu 1940 – již 30. srpna československá vláda v Londýně se souhlasem britských orgánů a britského Červeného kříže rozhodla o ustavení Československého červeného kříže ke dni 1. září 1940 – jako pokračovatele rozpuštěné společnosti v Praze.

Zajímavá byla otázka ustanovení předsedy ČSČK. Logicky pro tuto funkci přicházela v úvahu PhDr. Alice Masaryková. Jednak šlo o aplikaci zásady kontinuity republiky i ČSČK (dle níž například prezident republiky Edvard Beneš nadále vykonával svůj mandát), dále šlo o osobnost mezinárodně známou a s ČSČK neoddělitelně spjatou. Alice Masaryková však dlela v USA a navíc měla vážné zdravotní problémy. Nakonec funkci předsedkyně přijala, avšak čistě formálně. Proto byl ustaven úřadující předseda, který de facto plnil všechny povinnosti náležící jinak dle Stanov ČSČK jeho předsedovi. Prezidentem republiky jim byl jmenován generál Jaroslav Čihák po jeho smrti pak generál Alois Vicherek, který tuto funkci zastával i po návratu do osvobozené republiky. Čestnou prezidentkou byla choť prezidenta republiky – Hana Benešová. Vzhledem k nepřítomnosti Alice Masaryková však svou funkci nepojala jen reprezentativně, ale do dění v ČSČK naopak aktivně vstupovala.

Jaké plnil exilový ČSČK úkoly? V první řadě byl pomocnou organizací vojenské zdravotnické služby československé armády, samozřejmě i mimo britské území, staral se o výcvik zdravotnického personálu. Navíc pečoval po stránce zdravotní i sociální o všechny složky československé emigrace (jen ve Velké Británii žilo 15 000 našich občanů) a plnil tak roli, kterou vůči svým občanům v normálních podmínkách zajišťuje stát. ČSČK tak byl v jistém ohledu výkonnou složkou zejména ministerstev sociální péče a obrany.

ČSČK po II. světové válce

Jak bylo osvobozováno území Československé republiky, obnovoval postupně ČSČK na těchto územích svou činnost. Formálně zahájení jeho činnosti na území ČSR deklarovala 9. května 1945 Česká národní rada.

Nezanedbatelným potenciálem byl entuziasmus všeho československého obyvatelstva, opravdové budovatelské nadšení, jakkoli má tento termín i záporné konotace.

ČSČK řešil návrat československých občanů ze zajetí, vězení, koncentračních táborů či nuceného nasazení. Velká řada z nich se bohužel vracela, aniž by je kdo z jejich rodiny mohl očekávat, mnohdy neměli kde bydlet, neměli zaměstnání… Zejména lidé zbavení svobody se vraceli ve zbědovaném stavu. Nalézání rodinných kontaktů, zdravotní pomoc, ošacení, jídlo… to vše se snažil ČSČK zajišťovat. Zatížena byla Pátrací služba ČSČK – jen do konce roku 1946 přijala 414 000 žádostí o pátrání. K tomu pak evidence válečných zajatců, kteří se nacházeli na našem území – zde ČSČK z pověření československé vlády ustavil národní Zajateckou informační kancelář, a to ve spolupráci s pražskou Delegací MVČK – do konce roku 1946 bylo zaevidováno již 95 % všech zajatců!

Také školství ČSČK se vracelo do „normálních kolejí“ – k předválečným ošetřovatelským školám přibyly dvě další. Sanatorium ČSČK v Praze bylo v roce 1946 změněno na Vyšší ošetřovatelskou školu ČSČK. Připravovala diplomované sestry na vedoucí místa v nemocnicích, v ošetřovatelském školství a veřejném zdravotnictví, šlo o první školu s tímto zaměřením nejen v ČSR, ale ve střední Evropě vůbec. Nově byla také zřízena ošetřovatelská škola ČSČK v Košicích.

Obnovena byla také činnost Dorostu ČSČK. Počet členů Dorostu ČSČK dosáhl v roce 1949 počtu 1,4 milionu ve 45 tisících tříd na bezmála 15 tisících školách! V poměru k počtu obyvatelstva byl tak Dorost ČSČK hned druhý po dorostu Amerického červeného kříže.

Realizovat poválečnou obnovu by nebylo možné bez podpory ze zahraničí. Nejvýznamnějším donátorem by Americký červený kříž, který ostatně podpořil i vznikající ČSČK po roce 1919. Do pomoci ČSČK byly zapojeny i další národní společnosti Červeného kříže – Červený kříž Austrálie, Dánska, Islandu, Jihoafrické republiky, Kanady, Švédska, Velké Británie, Turecký červený půlměsíc a další národní společnosti. Norský červený kříž uspořádal pro několik stovek podvyživených dětí z ČSR dvouměsíční ozdravný pobyt.

Majetek ČSČK, zabavený za války, vyjma samozřejmě majetku zničeného nebo movitého majetku odvlečeného neznámo kam, začal být ihned po osvobození republiky navracen. Do konce roku 1946 byly navráceny veškeré (existující) nemovitosti. Vláda poskytla ČSČK na konci roku 1946 mimořádný příspěvek. ČSČK také získal jako kompenzaci válečných ztrát budovu v Praze, Thunovské ulici 18, kam v roce 1947 přestěhoval své sídlo z Neklanovy ulice. Uvedená budova byla konfiskovaným německým majetkem – Německo ji zakoupilo v roce 1921 pro svou pražskou ambasádu. Sídlo ČSČK a později ČČK zde bylo až do roku 2015, kdy se ČČK přestěhoval do nového areálu „Hvězda“ v Praze na Břevnově.

Alice Masaryková se však ani po návratu z exilu neujala plně funkce předsedkyně, kterou dále formálně zůstávala. Na své naléhání pak byla z této funkce uvolněna a předsedou se stal generál Vicherek.

Nové Stanovy ČSČK byly schváleny 18. prosince 1948. Definovaly ČSČK jako „nezávislou instituci“, byť již „řídící se zásadami lidové demokracie“. Za zmínku stojí, že dle stanov ČSČK „stojí pod záštitou prezidenta republiky“. Čestnou předsedkyni definovaly stanovy jako manželku prezidenta republiky. A byť byly stanovy přijaty až po únoru 1948, pamatovaly velmi hezky i na zásluhy Alice Masarykové - § 7 jí přiřkl čestný titul „Předsedkyně – zakladatelka“, v čemž můžeme hledat analogii s označením „prezident Osvoboditel“ pro TGM.

(pokračování)

---

Text je převzat ze seriálu Novin Červeného kříže 100 let ČSČK a ČČK - III. díl - číslo 3/2020